Moderní česká architektura
Moderní česká architektura
/chronologický nástin nejdůležitějších vývojových etap/
Prolog
Francouzský architekt a teoretik Viollet-le Duc již v polovině XIX. století hlásal, že nová architektura nesmí hledat zdroje v minulosti a vyzýval k plnohodnotnému zařazení oceli mezi stavební materiály. Ještě předím byl v Londýně relalizován pro mezinárodní výstavu v r. 1851 proslulý Křišťálový palác - monumentální stavba z ocele a skla neteoretizujícího architekta - praktika jménem Joseph Paxton, který byl původem selský synek a profesně začínal jako zahradník. Poprvé se zde objevuje charakteristický princip moderní architektury - typizovaný prvek a typizovaný rozměrový modul, které jsou opakovány na celé stavbě. Rovněž v Anglii, v továrních halách přádelen, se objevuje prvá skeletová konstrukce, kde jsou nosné prvky vytvářeny litinovými sloupy a stropy neseny ocelovými nosníky. Litinový skelet následně aplikoval na výškové budovy v USA architekt Louis H. Sullivan. Avšak až objev ocelového vyztužení betonových průřezů namáhaných tahem, vytvořil skutečně nejdůležitější moderní stavební materiál - železobeton.V roce 1898 společnost Hennebique & Le Brun postavila první vícepatrovou budovu s nosnou železobetonovou rámovou konstrukcí ve Velké Britanii - Weaverský mlýn ve Swansea. Systém vyvinutý Fransois Hennebiquem byl velmi úspěšný, brzy se začal rozšiřovat i do ostatních zemí a během následujících deseti let bylo postaveno tisíce staveb, ve kterých inženýři nacházeli využití konstrukčních možností železobetonu v úsporných stavbách s originálním řešením detailů a do té doby nerealizovatelných forem a proporcí, které, oproti tradičním strukturám z podpěr a podvlaků, železobeton umožňoval. V roce 1910 realizoval Robert Malliart, švýcarský inženýr a žák Hennebiqův, první železobetonovou skořepinovou střechu nad nádražím de Bercy v Paříži. V roce 1912 navrhnul pro sklad obilí ve Švýcarsku hřibový strop bez podvlaků, u něhož podpěry vybíhaly ze sloupů spojitou trychtýřovitou plochou do plochého deskového stropu. O pět let později přispěl ke zlepšení vlastností betonu a tím k jeho širšímu využití ve stavebnictví další francouzský inženýr, Eugene Freyssinet, vynálezem mechanického vibrování betonu během ukládání do bednění a zcela novým systémem předpínání výztužných lan v betonu, který Freyssinetovo jméno nese dodnes. Při návrhu hal pro vzducholodě v Orly, dlouhých 175 a širokých 91 m, Freyssinet zrušil protiklad střechy a stěny a nahradil je spojitým parabolickým obloukem vysokým 60 m. V podélném řezu prolamovaná skořepina využívá principu „vlnitého plechu či lepenky“ – poskytuje při nízké hmotnosti mimořádnou tuhost. Od konce 19. století byl železový beton široce používán pro inženýrské stavby, mosty, doky, nábřeží, tovární haly, ne však pro „architekturu". Byl považován za "barbarský" materiál, nevhodný pro křesťanské církevní objekty a veřejné stavby. Jako amorfní materiál, který nemá svůj charakteristický vlastní tvar, byl označován za "bezcharakterní" a pokud byl použit, bylo ho třeba skrýt za nějaký „morálnější“ materiál, např. kámen.
I. Česká moderní architektura od začátku XX. století do konce I. světové války - průkopnické použití železového betonu
První realizací železobetonové skeletové konstrukce v českých zemí je secesní Palác Lucerna v Praze /1907-1921/, architekta Stanislava Bechyně /1887-1973/, proslulého později jako mostaře - autora předpjatých železobetonových mostních konstrukcí. Stavbu, která je areálem spojujícím několik vícepodlažních domů, postupně realizoval stavitel, psaný jako Vácslav Havel /viz pamětní deska s reliéfem jeho hlavy ve vchodu do památného kina Lucerna/ - dědeček pozdějšího proslulého presidenta - absurdního dramatika z otcovy strany. Konstrukce stropu známého velkého sálu, který je zároveň podlahou veřejně pochůzné fekventované pasáže s hlavním vchodem ze Štěpánské ulice a je zcela bez podpěr, vzbuzovala v části odborné i laické obce vážné obavy z destrukce. Jak ukázala praktická zkušenost uplynulých, již cca 100 let provozu stavby, železobeton plně obstál. Ve stejné době se stavbou Lucerny, byl v Praze zbudován pro obdobné společenské reprezentační účely, rovněž v secesním slohu, Obecní dům /1905-1912/, avšak ještě z klasického cihlového zdiva, bez aplikace železobetonu. Zatímco v Obecním domě jsou stropy sálů tradičně podpírány sloupy, v sálech Lucerny, kde zcela chybí, nejsou podlahové plochy omezovány žádnými nosnými konstrukčními prvky, protože bezpečné překlenutí rozměrných stropních ploch, bez jakýchkoliv vzpěr, umožnilo právě tehdy novátorské použití železového betonu.Za zakladatele české moderní architektury je považován architekt Jan Kotěra /1871-1923/, který ovlivnil celou generaci architektů v prvních desetiletích XX. století nejen svými tezemi, projekty a realizacemi, nýbrž i jako profesor pražské Uměleckoprůmyslové školy. Kotěra prosazoval princip geometrizace forem do jednoduchých tvarů a minimalizaci dekoru. Za klíčovou stavbu české rané moderny je považována jeho realizace muzea v Hradci Králové /1906/, kde se secese projevuje již pouze v detailech /svítidla a vitráže/, avšak konstrukce již zcela odpovídá novému tvarosloví, kde kompozice pláště odpovídá účelu bez favorizování výtvarného hlediska.
II. Česká architektura počátku XX. století - kubismus
Na začátku XX. století se v architektuře objevila tendece aplikovat estetické principy malířství a sochařství do stavebnictví. To je případ německého expresionismu, který v Čechách a na Moravě nenašel ve stavebnictví uplatnění, ale i kubismu, který je svou metodou rozkladu tvarů specifickým českým architektonickým a stavebním fenoménem. Základem původního kubistického prostorového tvarosloví je teze, že šikmé linie a plochy odpovídají dynamickému přírodnímu procesu krystalizace. Proto kubističtí architekti pokládali za vzorový tvar pyramidu, která je polovinou přírodního čtyřbokého krystalu. Přední teoretik kubismu, architekt Pavel Janák /1882 - 1956/, publikoval názor o nutné nadřazenosti uměleckého myšlení a abstrakce pouhé účelovosti. Později se výhrady v tomto smyslu opakovaně objevovaly vůči následnému racionálnímu tvarosloví purismu a funkcionalismu. Pozoruhodný modernistický dům s plastickými geometrickými prvky na čelní fasádě a výrazným trojúhelníkovým průčelním štítem, který je předzvěstí nastupujícího architektonického kubismu, zvaný Mozarteum /1912 - 1913/, stojící v pražské Jungmannově ulici, navrhl Jan Kotěra. V následujících létech Kotěra především pracoval na rozsáhlém projektu univerzitního areálu na pražském Starém Městě, z něhož však byla realizována až po jeho smrti pouze právnická fakulta /1926-1929/. Tato budova ve větším měřítku působivě evokuje trojúhelníkový štít předchozí skvělé budovy Mozartea svou dominující sedlovou střechou, ve které její rozměrná prosklená část zajišťuje přímé osvětlení centrální haly.
První stavební realizací s výraznými kubistickými stylovými prvky je Dům u Černé matky boží v Praze /1911-1912/ od Josefa Gočára /1880-1945/, který byl Kotěrovým žákem. Tentýž architekt následně stylově již komplexně pojal kubistický Lázeňský dům v Bohdanči u Pardubic /1912-1913/. V Praze následovalo zcela radikálně kubisticky řešené průčelí bytových domů pod Vyšehradem /realizace 1912-1913/ od architekta Josefa Chochola /1880-1956/. Teoretici kubismu Pavel Janák a Josef Gočár později obohatili kubistické tvarosloví o kruh, válec a kulovou výseč a v tomto stylu, tzv. rondokubismu, či "obloučkovém", anebo "národním" slohu, realizovali Legiobanku Na Poříčí /1921-23/ - autor J. Gočár a palác Adria /1923-1924/ - autor P. Janák /palác Adria, viz samostatný článek v blogu zde/. Oba zmínění architekti, moderním slohem, známým pod více uvedenými názvy, za použití červenobíle barevně pojaté fasády z barevných přírodních pískovců, reagovali na vznik nového samostatného československého státu. Proto zmíněné označení tohoto slohu, či architektury, také jako "národní".
III. Architektura v ČSR mezi světovými válkami - purismus a funkcionalismus /konstruktivismus/
Moderní purismus a funkcionalismus představují dva póly jedné koncepce. Purismus znamená úsilí o stylovou čistotu ve tvorbě, zde v architektuře. Do r.1927 mluvíme o purismu, jako o architektuře odhmotnělých krychlí, od 1927 spíš o funkcionalismu a konstruktivismu. Jde o klasickou meziválečnou modernu. Oproti trojrozměrným formám kubismu je purismus tvarově úplně "placatý". Symbolem purismu se stal stroj jako výraz dokonalosti a odstranění všeho, co nevyplývá z jeho funkce. Puristické principy byly přejaty a dotvořeny funkcionalismem, někdy také nazývaným jako konstruktivismus. Základními stylovými zásadami stylu je absence zdobnosti a geometrická střízlivost, která však neznamená opuštění estetického zřetele. Podle teorie purismu a funkcionalismu má být výsledného účinku architektonického díla dosaženo co nejmenšími prostředky, důraz je kladen na konstrukci a tvarové uplatnění primárních geometrických těles v celku i v detailu a jejich vzájemnými kompozičními vztahy. Charakteristické jsou precizní detaily, uvolněné vnitřní prostory, transparentní a plné světla, soulad architektury s nábytkem z kovových chromových trubek apod. Purismus uvádí do architektury nové barvy - sienu pálenou, ultramarín, světle zelenou, které funkcionalismus doplňuje o barevnou škálu bez omezení. Představiteli této architektury je generace mladých českých architektů, která se k dekorativismu "národního slohu" stavěla odmítavě a přikláněla se k původním tezím Jana Kotěry o potlačování dekoru a návazným puristickým a funkcionalistickým studiím Jiřího Krohy a Bedřich Feureinsteina, jakož i k vývoji v zahraničí, představovanému zejména Corbusierem, německou školou architektury a designu známou jako Bauhaus /1919-1933, zrušený Hitlerem/, holandským neoplasticismem - skupina De Stijl a sovětským konstruktivismem. Zásady funkcionalismu, jehož hlavní zásadou je, že forma vychází z funkce, u nás formuloval Klub architektů v r. 1924 v časopise Stavba. Patří mezi ně racionalita, ekonomičnost, sociální a hygienické zřetele a principiální odmítání dosahování estetičnosti jakýmkoliv dekorem. Architektura neměla být pojímána jako umění, nýbrž jako jako racionální proces, který je výslednicí mechanických a statistických měření, výpočtů a analýz. Estetické ztvárnění staveb má být dosahováno dokonalostí tvarů a proporcí a harmonickým zasazením do okolní zástavby, či do terénu. K principům purismu a návaznému Corbusierově funkcionalismu, či konstruktivismu, jak se označoval funkcionalismus v SSSR, se hlásili ze známějších českých architektů Josef Havlíček, Oldřich Starý, Evžen Linhart, Jaroslav Fragner, Karel Honzík, Jan Zázvorka, Vladimír Karfík, Jiří Kroha, Emil Králík, Bohuslav Fuchs, Kamil Roškot a další. Prvním raným projevem purismu u nás je přístavba patologického ústavu v Praze -Albertově, architekta Aloise Špalka, dokončená v r. 1920, která již přizpůsobuje formu stavby funkčním požadavkům a v předstihu již v praxi předjímá funkcionalistické zásady. Významné následné funkcionalistické realizace na území České republiky jsou v Praze - kostel Jana Nepomuckého, vilová kolonie na Babě, Můllerova /Loosova/ vila, Veletržní palác, Palác Broadway, Palác Adria, Legiobanka, Živnostenská banka, hotel Juliš, Penzijní ústav, Národní památník na Vítkově, hotel AXA a řada dalších. V Brně jsou proslulé funkcionalistické stavby vila Tugendhat, Zemanova kavárna, kavárna Era, Fakultní nemocnice a nedoceňovaný areál Výstaviště, postavený v létech 1926-1928 a rovněž další stavby. Dále na Moravě je ve funkcionalistickém stylu zbudováno na "zelené louce" celé nové "město v zeleni" Zlín a v něm architektonicky dominujícín zejména Památník Tomáše Bati a první mrakodrap v předválečné ČSR - správní budova firmy Baťa - tovární budova "č. 21". V Ostravě mezi funkcionalistické skvosty patří Hornický dům /Palác Elektra/, Městská spořitelna, Obchodní dům Galerie a další. V dalších městech je známa Nakládalova vila v Olomouci, Státní reformní reálné gymnasium v Českém Těšíně. Existují mnohé další meziválečné funkcionalistické stavební realizace ve většině měst ČSR. Architekti František Lydie Gahura a Vladimír Karfík - projektanti projekční kanceláře stavebního oddělení firmy Baťa, která přes svůj skromný název byla největší stavební firmou předválečného Československa, řešili zásady funkcionalismu i v urbanistice - především samotného Zlína, avšak i Otrokovic, Baťovan, Zruče nad Sázavou, Sezimova Ústí a urbanistických realizací firmy Baťa v zahraničí. Do urbanistické koncepce Baťova Zlína dostal příležitost přispět i tehdy již světově proslulý Le Corbusier /samostatný článek v blogu zde/. Předválečný československý stát konkuroval privátnímu Baťovu funkcionalistickému Zlínu prestižními realizacemi zejména budov tvořícími Masarykovo náměstí a areál škol, v rámci nového funkcionalisticky pojatého Hradce Králové, který je mimořádným urbanistickým dílem. Jeho hlavním architektem byl již vzpomenutý Josef Gočár.
IV. Architektura a stavební činnost na území Čech a Moravy za II. světové války
Za II. světové války do území Čech a Moravy zahrnutých do tzv. Protektorátu, přichází z Německa významná stavebně-technická inovace - prefabrikace monolitických železobetonových stavebních dílů, avšak zároveň dochází k vynuceným restrikcím stavební činnosti. Dne 1. srpna 1941 přichází zákaz staveb, který zásadně omezil na území Protektorátu veškeré stavební práce civilního charakteru a zcela zastavil práce na dopravních stavbách. Veškeré civilní stavební aktivity jsou zcela zmrazeny 20. října 1941 zákazem používání cementu.
V Praze na Letné byla ještě před zákazem dokončena funkcionalistickábudova Technického muzea /1938-1941/, dle projektu architekta Babušky z r. 1935. V roce 1942 část budovy zabralo protektorátní ministerstvo pošt, následně v prostorách druhého a třetího patra fungovalo další ministerstvo.
Na území Protektorátu působil tzv. Jägerstab, nadresortní útvaru řízený Speerem a v zastoupení Göringa maršálem letectva Milchem, který zajišťoval na území říše budování objektů důležitých pro výrobu k vedení války, zejména leteckého charakteru a její přenášení do podzemních prostor. Místa vybíraná pro tyto stavby musela vyhovovat několika zásadním kritériím - být z dosahu doletu spojeneckých bombardérů, být mimo strategické vojenské cíle, na které se předpokládal postup nepřátelských armád, mít dosažitelné zdroje energie i surovin a být dobře maskovatelné v reliéfu krajiny před výzvědnými letouny. Protektorát na území Čech a Moravy byl z popsaných hledisek prakticky ideálním místem. Úkoly vyžadované Jägerstabem na území Protektorátu a Sudet v Čechách a na Moravě zejména v oblasti horního a dolního Slezska, zajišťoval rozsáhlý nacistický úřad "Einsatzgruppe VII" Todtovy organizace, se sídlem v Praze. Jeho stavební činnost plánovaná na našem území byla rozsáhlá. V realizačním záměru byly především tři gigantické stavby - v Rájci u Brna, kde mělo být 45 000 m2 výrobní plochy, stavba v tzv. lomu Alcatraz nedaleko Srbska u Berouna pro leteckou továrnu Junkers a prostory pro firmu Daimler-Benz v lomu Amerika u Karlštejna, které měly mít rozlohu 70 000 m2. Realizovány byly podzemní výrobní prostory ve vrchu Radobýl u Litoměřic. Dále byla Todtovou Einsatzgruppe plánována stavba dvou železobetonových bunkrů u Roudnice nad Labem, označená krycím názvem Herbert a další stavby od pohraničí přes jeskyně Moravského a Českého krasu po Prokopské údolí a Branickou skálu v Praze.
Jeden z nejzajímavějších urbanistických plánů v době protektorátu Čechy a Morava vytvořili sami němci na přestavbu Kladna, z nichž se vzhledem k popsané situaci podařilo od roku 1942 realizovat jen malou část. S výsledky této stavební činnosti se v Kladně můžeme setkat dodnes. Nacisté k původnímu městu, které před druhou světovou válkou zahrnovalo jen tu část, kterou dnes nazýváme centrem, připojili roku 1941 okolní obce Kročehlavy, Dubí a Rozdělov, čím vytvořili tzv. Velké Kladno. Tyto urbanistické studie vývoje města souvisely s kladenskými doly, podnikem Kablo a především hutní firmou Poldi. Pro německé dělníky oceláren Poldi se měla postavit úplně nová městská část. Nové sídliště poblíž původního Kladna nemělo být jen ubytovnami pro německé pracující, ale i jejich skutečným „domovem“, včetně kulturních a sociálních zařízení. Objekty měly být architektonicky přizpůsobeny právě pro využití shora zmíněných prefabrikovaných železobetonových dílů. V urbanistických požadavcích stálo, že ve správním centru mají být následující instituce - stranický dům NSDAP, tvořící hlavní budovu celého centra jehož dominantou měla být věž, dále domov Hitlerjugend, závodní hotel s multifunkční slavnostní halou pro 1 200 osob, hostinec, základní škola s osmi až dvanácti třídami, měšťanská škola s šesti třídami /třídy vždy po 42 žácích/, závodní učňovská škola Poldiny hutě pro zhruba 70 učňů, mateřská škola pro 70 až 80 dětí, jesle, dětský útulek a mateřská poradna. Na realizaci byl vypsán neveřejný konkurz. Hodnocení návrhů proběhlo 22. dubna 1941. Vítězným se stal návrh říšského němce - profesora Diez-Brandiho, druhý skončil plán dalšího němce - profesora Josta a třetí místo si odnesl brněnský němec - profesor Leo. Žádný z návrhů se ale nedostal do další fáze úvodního a prováděcího projektu. Kladenské průmyslové závody chtěly pro své dělníky vystavět 260 bytových jednotek na okraji Kladna a Kročehlav, avšak němci prosazovali výstavbu 600 bytových jednotek v dvojdomcích saského typu. Poldina huť se rozhodla sama v roce 1940 postavit 120 bytů. Stavební parcely určené pro byty se nacházely na jižním okraji Kladna /dnes Sítná, ulice 5. května, Lidických žen a Jana Velly/. Slavnostní předání prvních hotových domů s jednotnou architekturu saského typuse konalo 12. října 1942. Padesát dva rodin dostalo svůj byt přímo během slavnosti, dalších pětadvacet bytů bylo předáno symbolicky.
V. Architektura v ČSR bezprostředně po II. světové válce - paneláková architektura a sorela
Poválečná architektura, až na vyjímky, již nedostala příležitost navázat na úspěšný meziválečný vývoj. S nástupem nového totalitního režimu byly po únoru 1948 zrušeny soukromé projekční firmy a českoslovenští architekti, kteří neemigrovali, nuceně přešli do státních projekčních ústavů, které se staly nástroji nové politické moci. Došlo k rozvoji protektorátní technické inovace - prefabrikovaných monolitických železobetonových dílů, která sice umožnila masovou výstavbu obytných panelových sídlišť, avšak současně vedla k úpadku architektury jako tvůrčí činnosti. Ani předválečná levicová projektantská avangarda nenašla u komunistů příliš pochopení pro své architektonické vize. Oficiálním slohem se u nás stal po vzoru Stalinova SSSR socialistický realizmus - tzv. sorela, uplatňující pokleslý vkus režimních sovětských architektů druhé kategorie. Na fasády se vrací dekorace s favorizovaným ideologickým obsahem, jak v nástěných malbách, tak v reliéfech, či v sochařské výzdobě. Tvarově převládají architektonické klasicistní prvky s výraznými pilastry, římsami, korunované různými, často stylově podivnými věžičkami. Charakteristickou ukázkou této architektury počátků padesátých let je hotel Internacional v Praze - Dejvicích /1951-1959/, autor architekt František Jeřábek a kolektiv. Na severní Moravě je ukázkou sorely celá nová městská část Ostrava - Poruba /1952-54/, vyprojektovaná kolektivem vedeným architektem Vladimírem Medunou. Architektonicky vychází Porubské sídliště hned z několika pseudo stylů a slohů. Od antických oblouků, sloupů a střech, přes neobarokní sloh ke klasicismu a secesi, což v konečném součtu znamená bezpochyby velice zajímavé řešení i za cenu poněkud stísněných prostor pro bydlení.
Přesto, že jde o architekturu z období úpadku tvořivé invence, má ve srovnání s obvyklejší panelovou výstavbou té doby mnohem preciznější řemeslné provedení a vyšší technické parametry, zejména tepelné a zvukově izolační vlastnosti, jakož i trvanlivost. Také v urbanismu nových sídlištních clků ve stylu sorely jsou pozitivní prvky, jako obnovení tradičního uličního blokového systému, parterů s provozovnami obchodů a služeb a prostorných bulvárů, kterým byla Leninova třída. Tehdejší nová města, jako jsou Ostrava - Poruba, Havířov, Ostrov nad Ohří, proto dodnes poskytují obyvatelům vyšší standard bydflení, než panelová sídliště. Příkladem architektury kultivované pozdní sorely je hotel Jalta na Václavském náměstí v Praze //1954/, architekta Antonína Tenzera. Ornamentální a sochařská výzdoba vnější fasády je sice poplatná dobovému ideologickému arzenálu, avšak stavba jako celek formálně připomíná architekturu národního slohu dvacátých let a v luxusně pojatých interiérech sorela chybí úplně. Architekt navrhl po vzoru Jana Kotěry dokonce sám i vnitřní zařízení.
VI. Architektura "reálného socialismu" - bruselský styl a brutalismus
Po Stalinově smrti v r. 1953 došlo k určitému uvolnění dogmatických ideologických koncepcí a v československé architektuře vznikl určitý prostor pro nový vývoj. Někdejší stalinistickou architektonickou doktrínu však nahradik obecný morální a tvůrčí úpadek, politicky motivované zásahy proti individuálním osobnostem, druhá vlna emigrace a libovůle nekvalifikovaných orgánů a funkcionářů. Kvalitní stavby vznikaly ojediněle a zejména tehdy, kdy bylo třeba representovat socialismus před světem, např. československý pavilon Expo 1958 v Bruselu a nový pavilon "Z" brněnského výstaviště. V ideologicky uvolněné druhé polovině šedesátých let vznikly některé mezinárodně oceněné zdařilé realizace, např. nová střecha Emauzského kláštera ze železobetonových skořepin tvarovaných v symbolice původního gotického stylu na zbytcích původní, za války vybombardované středověké stavby /1965 - 1968/, jejímž architektem byl František Maria Černý a a TV vysílač na Ještědu postavený v létech 1963 - 1971, dle projektu libereckého ateliéru SIAL, vedeným architektem Karlem Hubáčkem. Normalizace po srpnu 1968 ale opět řadu architektů zahnala do emigrace a komunisté příležitosti těm, kteří zůstali, zejména "neposlušným", či jinak "přečnívajícím" tvůrčím osobnostem, omezovali.
Bruselský styl je český pojem označující mezinárodní designérský a architektonický styl 50. let, jenž vyvrcholil na světové výstavě EXPO 1958 v Bruselu. Architektonicky se vyznačoval hojným použitím skla /často křivkové tvary; typický je ledvinovitý tvar/, experimentálním využíváním laminátu a hliníku, uplatněním lehkých točitých schodišť, dekorativních kovových příček a pod. Výzdoba interiéru se pohybovala na pomezí abstrakce a figurace; typickým útvarem je lichoběžník a spleti čar tvořící ubíhající plochy. Hlavními představiteli bruselského stylu byli ve světěb O. Niemeyer, Viljo Revell, E. Saarinen, M. L. Breuer, A. Jacobsen. V českém výtvarném umění se proslavil architektonický tým F. Cubr, J. Hrubý, Z. Pokorný, dále K. Prager, scénografové F. Tröster a J. Svoboda. Vynikajícím příkladem bruselského stylu byl československý pavilon s restaurací na světové výstavě Expo '58 v Bruselu /Cubr, Pokorný, Hrubý/, jímž se Československo po období socialistického realismu úspěšně včlenilo do soudobého architektonického vývoje. Postupně však bruselský styl, původně pomáhající v Československu odvrhnout dogmata socialistického realismu, zplaněl a stal se samoúčelným /Nová galerie na Pražském hradě/.
Tzv. bruselský pavilon byl přenesen na Výstaviště v Praze, kde počátkem 90. let vyhořel, restaurace Expo 58 byla přenesena do Prahy do Letenských sadů, kde v průběhu 90. let zcela zchátrala. Zejména osud restaurace je dokladem tragického úpadku péče o moderní architektonické dědictví v ČR po sametové revoluci.
Brutalismus je moderní architektonický styl, který ve světě rozkvétal od roku 1954 do roku 1970. Název vychází z francouzského "béton brut" /česky "drsný beton“/. Uplatňuje zásadu uzavřeného půdorysu a obrysu, usiluje o vytvoření vyhraněného obrazu stavby, o jasné zvýraznění konstrukce a materiálu. Záměrně ponechává stavební materiály, obzvláště beton, v surovém stavu, kde velké plochy surových stěn kontrastují se zasklenou konstrukcí, nebo s okny, často malými. Použitý beton má strukturu získanou odléváním do záměrně drsného a hrubého dřevěného bednění, tzv. „pohledový beton“. Častým brutalistickým prvkem, jsou mohutné rozšiřující se betonové pilíře, na nichž celá budova stojí. Na rozdíl od funkcionalismu, na který navazuje, není brutalismus systémově aplikovatelným souborem obecných zásad a pravidel. Brutalistické stavby jsou naopak vždy výrazně autorským individuálním tvůrčím počinem a mají proto známky jistého exklusivismu. Brutalismus nikdy nedosáhl takového rozšíření, jako klasický funkcionalismus a jeho odvozeniny. Brutalismus je výrazně dominantní a záměrně působí ohromující jednoznačností a pádností svého projevu. Brutalistické stavby proto byly často kritizovány pro ignorování architektonických, či historických okolí stavby. Zatímco architekti brutalistickými stavbami byli fascinováni, široká veřejnost je vždy spíše odmítala. Stavby působí uzavřenou kompaktní kompozicí hmot, obvykle v podobě kvádru, členění fasády je obvykle výtvarně záměrně necitlivé. Příkladem české brutalistní architektury 70. let 20. století je Obchodní dům Prior v Olomouci od architekta Jana Melichara, bývalé Federální shromáždění v Praze - megalomanská nadstavba nad funkcionalistickou prvorepublikovou Plodinovou burzou z r. 1966, od Karla Pragera, dále hotel InterContinental v Praze na Starém Městě /1974/, architekti Karel Filsak, Karel Bubeníček, Jaroslav Švec a bývalé Federální ministerstvo paliv a energetiky a tranzitního plynovodu v Praze na Vinohradech /1976/, architekti Václav Aulický, Jiří Eisenreich, Ivo Loos, Jindřich Malátek. x) propouštějící světlo VII. Architektura v Čechách a na Moravě po listopadu 1989 - bioarchitektura, dekonstruktivismus, hi-tech Bioarchitektura je ekologická architektura vzniklá od poslední čtvrtiny 20. stol., ovlivněná ekologickým hnutím a antroposofií /xx/.Moderní funkcionalistickou architekturu považuje za ekologický omyl, zavádějící bydlení do slepé uličky. Usiluje o ekologické stavby, pokud možno z přírodních materiálů, jako kámen, dřevo, ale i drn a pod. Problémem rozvoje této architektury jsou zejména vysoké náklady na stavební materiál a na energeticky úsporné systémy /solární panely, tepelné studně, čističky atd./. V Česku je realizována ojediněle a dosud výlučně v neveřejných stavbách, např. před veřejností utajovaný extravagantní rodiný dům uhlobarona Bakaly, realizovaný v CHKO Šumava. V tomto architektonickém stylu byl v současnosti veřejnosti představen jeden ze shora zmíněných ideových návrhů na přestavbu Nové scény Národního divadla v Praze /viz kap. VI. - Brutalismus/. xxx) theosofie je mystické, pseudonáboženské hnutí, jehož teorie je iracionální směsicí nejrůznějších filosofických a náboženských představ, ze které lze vysledovat až vznik hnutí New Age V českých zemích se estetice high-tech přiblížil např. K. Hubáček, M. Baum, J. Eisler, V. Králíček, M. Masák, E. Přikryl, M. Rajniš, J. Suchomel. K vrcholům tvorby high-tech se řadí některé stavby J. Kaplického ve Velké Británii. Vzhledem k tomu, že směr high-tech nezměnil kromě vnějšího vzhledu principy funkcionalismu, bývá některými teoretiky zařazován do tzv. pozdní moderny. Do tohoto stylu se řadí plasticky pojatou věží hlavní budova areálu Nový Anděl v Praze - Smíchově /1997-2000/, francouzského architekta Jeana Nouvela /1945/ a zdařilá nová budova centrály ČSOB v Praze - Radlicích ve tvaru krabice položené na svou největší boční plochu /2005 - 2007/, českého architekta Josefa Pleskota /1952/. Prosklená stavba je charakteristická čistým geometrickým tvaroslovím, obnovuje majestátnost prostoru /vstupní partie do centrály ČSOB/; uplatňuje „klasiku“ v podobě velkého atria přes celou výšku stavby, ze kterého se po obvodu rozvíjí kancelářská podlaží, sleduje dokonalost proporcí při pečlivém sledování souhry materiálu a světla a řeší požadavky ekologie ozeleněním provedeným v celé ploše rovné střechy. Stavba je odpovědí autora na současný stav architektury, ve které rozvíjí témata, která budou vyžadovat stále větší respekt - zejména reforma kancelářských pracovních procesů a ekologie. Porovnání počtu a kvality stavebních realizací za uplynulých dvacet let po sametové revoluci se stejně dlouhým obdobím trvání meziválečné ČSR, ukazuje výrazný rozdíl ve tvůrčím potenciálu svobodného novodobého českého státu v občanském pojetí Masarykova "nebát se a nekrást", oproti státu založenému na Klausových ekonomických postulátech o všemocnosti "neviditelné ruky trhu" a privatizace státního majetku "úspěšně" uskutečněné "při zhasnutí" a "bez znalosti špinavých peněz". V Masarykovské ČSR zbohatli úspěšní podnikatelé typu Bati, Laurina, Klementa, Kolben, Daňka, Waltra, Janečka a dalších veřejně činných kreativních českých osobností, které reprezentovaly duch svobodného podnikání tím, že společnosti a státu, kterého byli občany, něco ze svého úspěchu vraceli, jako samozřejmost vyplývající z jejich ekonomického úspěchu. Oproti tomu posametová ČR vytvořila prostředí pro bezpracné nemravné úspěšné zbohatnutí podnikatelů - spekulantů, či přeplácených protekčních vrcholových manažerů státních, či polostátních podniků, kteří jsou reprezentováni osobnostmi, jako je trestně stíhaný bahamský podvodník Kožený - někdejší oficiální mediální "motor" Klausovy privatizace, hochštapler Stehlík a jeho syn - zlikvidovavší jako generální ředitelé kladenskou Poldovku, někdejší oceněný "nejlepší podnikatel roku" Soudek - vytunelovavší plzeňskou Škodovku, "uhlobaron" Bakala vlastnící OKD a spekulující na úkor spoluobčanů s bytovým fondem bývalého státního důlního koncernu, generální ředitel Komerční banky Salzmann, generální ředitel ČEZ Roman, generální ředcitel Sazky Hušák, podezřele bezpracně zbohatlí politici Čermák, Gross, Macek a další. Pokud někteří z takových úspěšně zbohatlých realizoval ve své vlasti nějakou stavbu, tak buď výlučně pro sebe, aniž by se zajímal o veřejně prospěšné aktivity k užitku spoluobčanů /Bakala extravagantní RD v CHKO Šumava/, anebo megalomanský projekt veřejné stavby bez perspektivy ekonomické návratnosti /Hušák - Sazka Aréna v Praze-Vysočanech/. V souladu s naznačeným rozdílným pojetím podnikatelské etiky, zatímco předválečná ČSR vybudovala celá nová moderní města, jako ve své vlastní režii Tomáš a Antonín Baťovi funkcionalistické moderní město v zeleni - Zlín a mladý československý stát, jako investor, funkcionalistický Gočárův vzorový nový Hradec Králové a kromě toho tisíce kvalitních stavebních realizací ve všech místech republiky, pak Havlova a Klausova Česká republika se může "pyšnit" především vybudováním areálů plechových krabicových skladových hal okolo městských aglomerací, přecpanými příměstskými aglomeracemi předražených, technicky, architektonicky a řemeslnou kvalitou podřadných rodinných domků, zbudovaných v rámci developerských projektů vedených snahou o snadný zisk. Kvalitní stavby se po sametové revoluci bohužel objevily pouze ojediněle. Výrazně z nich vyčnívá zdařilý a v zahraničí oceňovaný Tančící dům, postavený na náklady nizozemské investiční a pojišťovací společnosti a podle mne rovněž shora zmíněná nová centrála ČSOB v Praze-Radlicích, českého architekta i investora, byť architektonicky zdařilá méně atraktivním způsobem, než unikátní Tančící dům. Idol, 30.3.2010 Související Idolovy články /na stránkách zde/ Palác Adria Le Corbusier u Baťů ve Zlíně
Výrazným kontroverzním příkladem brutalitní architektury je Nová scéna ND v Praze /1977-1983/ od architekta Karla Pragera. Jde o jakýsi hybrid – těžkopádné těleso s kamenným pláštěm, který byl ještě překryt skleněnými panely. Nejde tedy bohužel o translucentní fasádu /x/, jak se na první pohled zdá. Rovněž řešení interiérů má řadu provozních vad. Budova byla po dokončení veřejností i odborníky přijata s velkými rozpaky a obecně se soudí, že není důstojným sousedem neorenesančního skvostu XIX. století – Národního divadla architekta Josefa Zítka. Transformace průčelí Nové scény se právě nyní stala zajímavou výzvou pro mladé architekty v ideové soutěži na její estetické vylepšení, která bohužel nemá žádnou zajištěnou návaznost na realizaci. Přesto je tato budova již architektonickou památkou, pro svou jedinečnou fasádu ze skleněných dlaždic a originální interiér ze zeleného mramoru, dovezeného z Fidélovy Kuby. Pokud je důvodné pietně zachovávat některá díla této architektury, Nová scéna je jedním z nich.
Dekonstruktivismus je architektonický směr zaznamenaný ve světě v realizacích od osmdesátých let XX. století. Reaguje na historizující tendence postmoderny na straně jedné a na pokračování racionální moderny /viz též revivalismus, high-tech/ na straně druhé. Patrný je vliv ruského konstruktivismu i malířského suprematismu /K. Malevič/. Dekonstruktivismus v architektuře podnítil svou filosofií dekonstruktivismu francouzský filosof Jacques Derrida. Jeho myšlenky aplikovali na architekturu zejména američan Peter Eisenman a švýcar Bernard Tschumi. Dalšími představiteli jsou Z. Hadíd, Daniel Liebeskind, G. Behnisch, skupina Coop Himmelblau, R. Koolhaas a u nás známý F. O. Gehry /Tančící dům - viz v textu dále/. Stoupenci dekonstruktivismu usilují o zvýraznění strukturálních problémů uvnitř zdánlivě stabilní konstrukce. Vycházejí z předpokladu mnohovrstevnatosti architektury, kde “za výpovědí se skrývá jiná výpověď, za textem další text“/J. Derrida/. Typickými rysy dekonstruktivismu jsou odklon od horizontály a vertikály a časté užívání diagonál; časté uplatnění ostrých úhlů a pootáčení geometrických těles o malé úhly, rotace; vzájemné posuny vrstev, překryvy, kolize; zdánlivě nelogické konstrukce, působící často záměrně labilním nebo provizorním dojmem; mozaikovité a řetězovité spojování rozložitelných fragmentů. Veškeré uvedené znaky posilují expresivitu stavby, nerozrušují však její vizuální ani konstrukční koherenci; všechno je komponováno na základě pevné sítě, která je vlastně jen posunem a deformací tradičního ortogonálního systému stavby. Nejde tedy o demontáž stavby, ale o vydělení a lokalizaci jednotlivých prvků. Ačkoli dekonstruktivismus vytváří rozpoznatelný architektonický směr, tvorba jednotlivých osobností se různí. Mnohé stavby užívají prvků high-tech. V České republice je zdařilým výrazným představitelem této architektury především Tančící dům v Praze /1995-1996/, architektů američana Franka Gehry a českého architekta jugoslávského původu Vlada Miluniče, se svými dvěmi věžemi, pojatými jako zdeformované válce a prostorově i horizontálně zvlněnou fasádou nábřežní boční zdi /viz samostatný článek/.
Komentáře
Přehled komentářů
Vážení,
Na Vašich stránkách „Moderní architektura“ v oddíle „ IV. Architektura a stavební činnost na území Čech a Moravy za II. světové války“ uvádíte: „Na území Protektorátu působil tzv. Jägerstab, nadresortní útvaru řízený Speerem a v zastoupení Göringa maršálem letectva Milchem, který zajišťoval na území říše budování objektů důležitých pro výrobu k vedení války, zejména leteckého charakteru a její přenášení do podzemních prostor……zajišťoval rozsáhlý nacistický úřad "Einsatzgruppe VII" Todtovy organizace, se sídlem v Praze. Jeho stavební činnost plánovaná na našem území byla rozsáhlá. V realizačním záměru byly především tři gigantické stavby - v Rájci u Brna, kde mělo být 45 000 m2 výrobní plochy, ….“ Atd.
Zda je k tomuto místu v Rájci u Brna zachováno více archivních informací a odkud je tato informace převzata, případně z jaké archivní složky je převzata a v kterém archivu je materiál případně uložen. Zda existuji o tom místě nějaké plánky, místa máte na stránkách naznačeny. Potřeboval bych tuto problematiku prostudovat podrobněji.
Předem Vám děkuji za podání zprávy.
Jan Hříbek.
e-mailová adresa: janhribek@seznam.cz
"Moderní architektura"
(Jan Hříbek, 25. 11. 2014 12:47)